O plemeni

 essig

Koncem 30. a začátkem 40. let 19. století zkřížil Heinrich Essig, radní města Leonberg u Stuttgartu, černobílou fenu novofundlandského psa s tzv. "psem Barry" z klášterního špitálu Großer St. Bernhard. Později byl připojen i pyrenejský horský pes. Výsledkem byli velmi velcí psi s převážně dlouhou bílou srstí. Essigovým cílem byl pes podobný lvu. Lev je erbovním zvířetem města Leonberg.
První skuteční "leonbergři" se narodili roku 1846. Sjednocovali v sobě vynikající vlastnosti všech výchozích plemen. Již krátce nato bylo mnoho těchto psů z Leonbergu jako symbol postavení prodáno do celého světa. Koncem 19. století byl leonberger přednostně chován v Badensku-Württembersku jako selský pes. Jeho hlídací a tažné vlastnosti byly velmi vychvalovány. V obou světových válkách a v dobách poválečné nouze dramaticky klesl počet chovných jedinců. Dnes je leonberger vynikající rodinný přítel, který splňuje všechny nároky dnešního moderního života.
 
 
 
MEZINÁRODNÍ KYNOLOGICKÁ FEDERACE, Thuin, Belgie STANDARD č.. 145 b
Země původu:
Německo
Obecný vzhled:
Podle původního záměru je leonberger velký, silný a přesto elegantní pes. Vyznačuje se harmonickou stavbou těla a sebevědomým klidem při živém temperamentu. Obzvláště pes je statný a silný.
Proporce:
Výška v kohoutku v poměru k délce trupu je 9:10, hloubka hrudníku je přibližně 50% výšky v kohoutku.
Povaha:
Jako rodinný pes je leonberger v dnešních životních podmínkách příjemný partner, kterého můžete vzít bez větších problémů kamkoliv; vyznačuje se vyslovenou láskou k dětem. Není ani bázlivý, ani agresivní. Je milým společníkem ve všech životních situacích díky poslušnosti a nebojácnosti. K požadovaným povahovým vlastnostem patří především sebejistota a suverénní klid, střední temperament (mimo jiné také hravost), disciplinovanost, dobrá učenlivost a pozornost, necitlivost vůči hlukům.
Hlava:
Jako celek spíše hlubší než širší a spíše protáhlá než podsaditá. Poměr čenichové partie a mozkovny je 1:1. Kůže zcela přiléhá, bez čelních vrásek.
  • Mozkovna: Z profilu a zepředu mírně klenutá, mohutností odpovídá tělu a končetinám, ne však těžká. Zadní část není podstatně širší než část oční.
  • Stop: Dostatečně vyjádřen.
  • Obličejová část: Nosní houba vždy černá.
  • Čichová partie: Spíše dlouhá, nepřecházející do špičky, nosní hřbet rovnoměrně široký, nikdy proláklý, spíše lehce klenutý (beraní nos).
  • Pysky: Přiléhající, černé, uzavřené.
  • Čelisti/zuby: Mohutná čelist s perfektním pravidelným nůžkovým skusem, přičemž horní řada zubů přesahuje bez jakékoli mezery řádu dolní a zuby stojí v čelisti svisle. 42 zdravých zubů podle zubního vzorce, chybějící M3 je tolerováno, klešťový skus je přípustný při zachování správného postavení špičáků.
  • Líce: Jen málo vyvinuté.
Oči:
V barvě, od světle hnědé až po pokud možno co nejtmavší hnědou, středně velké, oválné, symetricky uložené co do hloubky i vzdálenosti od sebe, oční víčka přiléhající, neviditelné spojivky, oční bělmo nezarudlé (jeho viditelná část).
Uši:
Posazené vysoko, ale ne daleko vzadu, zavěšené, středně velké, přiléhající, masité.
Krk:
V mírném oblouku přechází plynule do kohoutku, spíše o něco delší než podsaditý, bez volné kůže či laloku.
Tělo:
  • Kohoutek: Výrazný, obzvláště u psů.
  • Hřbet: Pevný, rovný, široký.
  • Bedra: Široká, silná,dobře osvalená.
  • Záď: Široká, relativně dlouhá, mírně zaoblená, plynule přechází do kořene ocasu, nepřestavěná.
  • Hruď: Široká, hluboká k lokti, oválná, nikoli sudovitá.
  • Spodní linie/Břicho: Jen lehce vtažené.
  • Ocas: Bohatě osrstěný, v postoji rovně svěšený, také v pohybu jen lehce stočen a nesen pokud možno ne nad prodlouženou linii hřbetu.
  • Končetiny: Velmi silné, obzvláště u psů.
Hrudní končetiny:
Rovné, paralelně postavené, ne však úzce
  • Lopatka: Dlouhá, šikmo uložená, tvoří s ramenem výrazný úhel, dobře osvalená. Lokty přilehlé.
  • Nadprstí: Silná, pevná, z čelního pohledu rovná, ze strany svisle postavená.
  • Tlapy: Rovně postavené, ani vybočené ani vbočené, oblé, uzavřené prsty, dobře klenuté, černá bříška.
Pánevní končetiny:
Nepříliš úzké paralelní postavení ze zadního pohledu, tlapy a hlezna ani vybočená, ani vbočená.
  • Pánev: Šikmo položená.
  • Stehna: Značně dlouhá, šikmo položená, silně osvalená, společně s lýtkem tvoří výrazný úhel.
  • Hlezna: Silná, výrazně úhlená.
  • Tlapy: Rovně postavené, kulaté až oválné, prsty klenuté, polštářky černé.
Chůze:
Rovnoměrný a plynulý pohyb, v chodu a klusu rozsáhlý záběr končetin, plynulý posun těla. Chody plynule přímočaré.
Srst:
Kvalitou středně jemná až hrubá, dostatečně dlouhá, přiléhající, nikdy nedělená na pěšinky, i přes hustou podsadu ještě znatelná kostra, rovná, mírně zvlněná srst ještě povolená. Na krku a hrudi tvoří, obzvláště u psů, hřívu. Výrazné osrstění, praporce na hrudních končetinách a bohaté závěsy na pánevních končetinách.
Barvy: Žlutá, zlatá, mahagonová, ještě také pískové barvy (plavěžlutá a krémová) a všechny jejich kombinace, vždy s černou maskou, černé úhlování přípustné. Černá však nesmí určovat základní barvu psa (nesmí převažovat). Zesvětlení zákl. barvy na vlajce ocasu, hřívě a osrstění končetin nesmí být příliš odlišné, aby nebyla porušena harmonie zvířete. Malá bílá skvrna na hrudi a bílá srst na prstech se toleruje.
Výška v kohoutku:
Psi: 72 až 80 cm, doporučená střední míra 76 cm
Feny: 65 až 75 cm, doporučená střední míra 70 cm
Vady:
Každá odchylka od uvedených bodů (Standard plemene) musí být hodnocena jako vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru ke stupni odchylky.
Vady vylučující:
  • bázlivá či agresivní povaha,
  • silné anatomické vady (např. kravský postoj, kapří hřbet, silně klesající záď, extrémní vybočení končetin, absolutně nedostačující úhlení v ramenním, loketním a kolenním kloubu nebo v hleznu),
  • chybějící zuby s výjimkou M3,
  • předkus, podkus a další vady skusu,
  • silně háčkující ocas nebo trvale vysoko stočený ocas,
  • kudrnatá či silně vlnitá srst,
  • vada ve zbarvení (hnědá s hnědým nosem a polštářky, black + tan, černá, stříbrná, "divoká" barva)
  • úplná ztráta masky,
  • hnědá nosní houba a polštářky prstů,
  • silná ztráta pigmentace na pyscích,
  • oči bez podílu hnědé (dravčí žluté),
  • příliš bílé barvy (od prstů až po lokte či kotníky, skvrna na prsou větší než ruka, bílá barva na jiných místech),
  • entropium a ektropium (tj. vchlípené nebo vychlípené víčko).
Psi (samci) musí mít dvě prokazatelně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.
historie

Kdy vznikl pes jako takový, je i pro vědce dodnes těžko zjistitelné. Dle kosterních pozůstatků je to doba tak vzdálená, že si ji vlastně ani nedokážeme představit, ale předpokládá se, že domestikace psa začala asi před deseti tisíci lety.

Kdy vzniklo plemeno leonberger, víme přesně. Jeho původ se datuje k roku 1846. Leonbergský pes vznikl chovatelským záměrem pana Heinricha Essiga, který byl městským radním v městečku Leonberg u Stuttgartu. Byl chovatelem v plném slova smyslu, neboť ve svém domě držel mnoho druhů domácích zvířat. Měl v úmyslu vypěstovat psa, který by se vzhledem podobal lvu a povahově plnil funkci hlídače a společníka. Za tímto účelem cíleně křížil svatobernardského, novofundlandského psa a pyrenejského ovčáka. Tak vznikl leonberger a i přes některé specifické názory okolí měl úspěch.

Roku 1870 obohatila i císařovna Alžběta svou smečku o leonbergského psa, kterého koupila tehdy za velkou sumu 1400 zlatých. Kolem roku 1873 bylo vyvezeno 374 psů, kteří se v mnoha případech stali společníky korunovaných hlav v Evropě stejně tak, jako tomu bylo přímo v zemi jejich vzniku, v Německu.

V roce 1889 H. Essing zemřel a to se na chovu leonbergera silně projevilo. Nepřátelé tohoto plemene vytáhli do útoku a snažili se leonbergery zlikvidovat jako samotnou rasu. Nepovedlo se, neboť se spojili přátelé a vlastníci tohoto psa a v roce 1895 vznikl "Mezinárodní klub pro leonbergské psy" ve Stuttgartu, v roce 1901 "Národní leonbergský klub" v Apoldě a v roce 1908 "Leonbergský klub" v Heidelberku.

Na chovu tohoto, ale i jiných velkých plemen, se bohužel těžce podepsaly obě světové války, ale přesto se po roce 1945 snažili nadšenci vybudovat novou chovnou základnu. Dne 10. 6. 1948 byl založen "Německý klub pro leonbergské psy" se sídlem v Leonbergu, který tuto rasu zastupuje dodnes. Tento klub je stále nejvyšším orgánempro chov leonbergerů, i když pod sebou sdružuje celou řadu registrovaných klubů, dnes samozřejmě i pro oblasti bývalé NDR. Klub vede hlavní plemennou knihu, je členem německého kynologického svazu (VDH), členem FCI a předsedá i Mezinárodní unii chovatelů leonbergerů. Členem této unie je od roku 1992 i český Klub chovatelů leonbergerů s působností pro Čechy a Moravu.

Leonberger se chová ve většině evropských zemí a také ve Spojených státech amerických. Samozřejmě velmocí v chovu je Německo, kde je zapisováno ročně několik set zvířat. I když leonberger se těžko někdy stane vysloveně módním plemenem, což ani není žádoucí, je o něj trvalý zájem. Je to velký silný, impozantní a elegantní pes, budící svým zjevem oprávněnou pozornost. Je povahově vyrovnaný, klidný, ale sebevědomý při živém temperamentu, dobře ovladatelný a cvičitelný, miluje veškeré členy své rodiny. Je to doslova rodinný pes, ale jinak dokonalý hlídač. Exteriérově je leonberger řazen mezi dlouhosrstá plemena. Ovšem někdy to není tak jednoznačné.

Náš chov byl od začátku založen na dovozu z bývalé NDR a teprve později bylo možné importovat odjinud. Proto dodnes je možné u nás najít zvířata zhruba dvou typů. Původní východoněmecký typ byl pes mohutný, těžký, se širokou hlavou a poněkud kratší srstí, západoněmecký typ je dlouhosrstější, ale lehčí kostry. Spojení obou typů nám pomohlo jednak vyřešit problémy úzké příbuzenské plemenitby a na druhé straně jsme docílili lepšího osrstění a menší náchylnosti k dysplazii kyčelních kloubů.

Leonberger je pes pro všechny, kteří chtějí vlastnit nádherné, neobvyklé, všestranné zvíře, které svou povahou a zevnějškem přináší radost a potěšení celé rodině, všem, kteří mají skutečně dobrý vztah k velkým plemenům a jsou schopni a ochotni jim zajistit optimální podmínky pro život.